Nespavost mi nevzala jen spánek. Vzala mi klid, radost z večerů i pocit, že zvládnu další den. Dlouho jsem hledala příčinu i řešení a postupně pochopila, že největším problémem nebyla samotná nespavost, ale strach, který se kolem ní vytvořil. V tomto článku otevřeně sdílím svůj příběh i cestu, která mě nakonec přivedla ke spánkovému koučinku.
Myslela jsem si, že to zvládám
Jedna z prvních věcí, kterou se lidé snaží při nespavosti udělat, je najít její příčinu. Je to vlastně naprosto logické, jenže pravda bývá často složitější. Nespavost většinou nemá jednu jedinou příčinu. Může existovat spouštěč, ale ve chvíli, kdy se spánek opravdu rozpadne, už může být dávno pryč. A přesně tak to bylo i u mě.
V té době jsem dokončovala doktorát, pracovala na univerzitě, podílela se na několika vědeckých projektech a zároveň rozjížděla vlastní koučovací praxi. Dlouhou dobu jsem měla pocit, že všechno zvládám. A vlastně jsem to opravdu zvládala. Jenže den má jen dvacet čtyři hodin a já si dlouho nepřipouštěla, že už jedu na hraně svých sil. Když k tomu připočtu svoji citlivou povahu a perfekcionismus, vznikla kombinace, která mému spánku rozhodně neprospívala.
Začalo to nenápadně. Před důležitými schůzkami nebo pracovními cestami jsem občas nemohla usnout. Jenže jinak jsem spala dobře, a tak jsem tomu nepřikládala žádný význam. Vždyť to se přece občas stává každému.
Po čase jsem si uvědomila, že už je toho opravdu moc, a rozhodla jsem se jednu ze svých pracovních povinností ukončit. Pamatuji si, jak jsem si tehdy říkala: „Teď už bude klid. Konečně si odpočinu.“
Jenže místo úlevy přišla první noc, kdy jsem nespala vůbec. Nechápala jsem, co se stalo. A pak přišla druhá, třetí, čtvrtá. A najednou už to nebyla výjimka, ale moje nová realita.
Když se problémem stal samotný spánek
Na nespavosti je zvláštní jedna věc. Po čase už totiž dávno neřešíš práci, náročné období ani to, co bylo jejím původním spouštěčem. Jediným problémem se stane samotný spánek. A přesně tak to bylo i u mě.
Večer jsem se bála jít do ložnice. Postel, která pro mě celý život představovala místo odpočinku a bezpečí, se najednou stala symbolem frustrace, bezmoci a úzkosti. Ležela jsem ve tmě a každou chvíli sledovala hodiny. Byly tři ráno. Pak čtyři. Pak pět. Slyšela jsem, jak venku lidé oškrabávají skla aut a odjíždějí do práce, zatímco já jsem měla pocit, že jsem za celou noc nezamhouřila oči.
Dnes už vím, že člověk s nespavostí většinou alespoň krátké úseky spánku má, i když má pocit, že nespal vůbec. Jenže tehdy jsem tomu nevěřila. Byla jsem přesvědčená, že jsem ztratila schopnost spát a že už se nikdy normálně nevyspím.
Postupně jsem začala nespavosti podřizovat celý svůj život. Přestala jsem pít kávu, necvičila jsem, rušila večerní setkání s přáteli, protože jsem se bála, že mě příliš „nabudí“. Každé moje rozhodnutí se začalo točit kolem jediné otázky: „Pomůže mi to dnes v noci usnout?“ Můj svět se pomalu zmenšoval. Jediné, co jsem řešila, bylo, jak zvládnout další noc.
Udělala bych cokoliv, jen abych se vyspala
Když člověk dlouho nespí, začne zkoušet úplně všechno. A přesně to jsem dělala i já. Pila jsem bylinné čaje, zkoušela různé tinktury, brala hořčík, CBD, poslouchala bílý šum, pokoušela se usnout u televize, pouštěla si psychowalkman a postupně jsem vystřídala snad všechny místnosti v bytě. Každý nový tip ve mně na chvíli probudil naději. Co když právě tohle bude ono? Co když se dnes konečně vyspím?
Jenže nepomáhalo nic.
S každou další neúspěšnou nocí jsem byla přesvědčenější o tom, že jsem ztratila schopnost spát. Že moje tělo prostě zapomnělo, jak se usíná. A čím více jsem se snažila spánek získat zpátky, tím více se mi vzdaloval.
Nejtěžší ale nebyla samotná únava. Byla to bezmoc.
„Tak co, spala jsi?“
Každé ráno mi zazvonil telefon. Volala mi maminka a pokaždé se mě ptala na stejnou otázku: „Tak co, spala jsi?“ Věděla jsem, že to myslí dobře. Chtěla slyšet, že už je to lepší. Jenže já jsem téměř každé ráno odpovídala stejně: „Ne.“ A čím déle to trvalo, tím větší tíhu ta otázka měla. Každé ráno jsem musela znovu nahlas přiznat, že se nic nezměnilo. Časem mě ta otázka začala děsit už v noci. Když jsem nemohla usnout, myslela jsem na to, že ráno budu muset znovu odpovědět: „Ne.“
Protože jsem ale musela dál normálně fungovat, téma nespavosti se občas dostalo i do rozhovorů s lidmi kolem mě. A právě tehdy přicházely věty, které mi vůbec nepomáhaly… „A co jako děláš? Tak normálně spi, ne?“ Nebo: „Taky jsem dneska hůř spal.“ Hodně bolestivá byla: „To já neznám, já spím klidně i 10 hodin.“ A třešnička na dortu: „Ty nespíš? Vůbec to na Tobě není poznat.“ Jako bych kromě samotné nespavosti ještě musela druhé přesvědčovat, že můj problém je skutečný.
Když jsem objevila kognitivně-behaviorální přístup
Po několika měsících jsem při hledání řešení narazila na kognitivně-behaviorální přístup k nespavosti (KBT-I). V zahraničí se běžně používá jako metoda první volby a patří mezi nejúčinnější přístupy při práci s nespavostí. Neměla jsem co ztratit, a tak jsem se rozhodla dát mu šanci.
Přibližně po dvou týdnech se stalo něco, v co jsem už skoro přestávala věřit. Konečně jsem usnula. Nebyl to ještě dokonalý spánek a rozhodně se všechno nezměnilo ze dne na den. Pro mě to ale byl obrovský zlom. Poprvé po dlouhé době jsem pochopila, že jsem schopnost spát nikdy neztratila. Jen jsem potřebovala najít cestu z bludného kruhu nespavosti. Večery už pro mě nepředstavovaly takový strach, ložnice se znovu stala místem bezpečí a já se po dlouhé době probouzela odpočatá.
Dnes pomáhám druhým najít cestu zpět ke spánku
Když se můj spánek postupně vrátil, uvědomila jsem si, že nechci, aby můj příběh skončil jen tím, že jsem se konečně vyspala. Chtěla jsem porozumět tomu, proč mi právě kognitivně-behaviorální přístup pomohl a proč je v zahraničí považován za metodu první volby při práci s nespavostí. Proto jsem se rozhodla v této oblasti dál vzdělávat a absolvovala jsem certifikovaný výcvik zaměřený na kognitivně-behaviorální přístup k nespavosti (KBT-I).
Dnes díky tomu pomáhám lidem, kteří prožívají to, co jsem kdysi prožívala já. Dlouhé usínání, časté noční probouzení, předčasné ranní buzení nebo strach z další špatné noci. A právě vlastní zkušenost mi každý den připomíná, jak bezmocně může nespavost působit. Zároveň ale vím, že cesta zpět ke klidnému spánku existuje.
Pokud se v mém příběhu poznáváš, chtěla bych Ti na závěr říct jednu věc. To, že dnes špatně spíš, neznamená, že jsi ztratil/a schopnost spát. Nespavost není Tvoje selhání a rozhodně to neznamená, že je to tak už napořád. Někdy je jen potřeba pochopit, co ji udržuje, a krok za krokem začít rozplétat bludný kruh, do kterého ses dostal/a.
Já jsem svou cestu zpět ke spánku našla. A pokud budeš chtít, moc ráda pomohu najít tu Tvou.
