SpiritThought #66

Myšlenka dne, která Ti má pomoci na Tvé cestě k vnitřní jednotě...

Někdy to přijde znenadání. V hrudi se objeví tlak, který neumíš hned pojmenovat. Jako by tam něco zůstalo nedořečené, nevyslyšené. Možná smutek, který jsi odložil/a, protože „teď na to není čas“. Nebo vztek, který jsi raději spolkl/a, protože „nechceš dělat scény“. Anebo jen tíha, kterou neumíš vysvětlit – a přesto ji nosíš den co den. Když jsme byli malí, tak nás nikdo nenaučil své emoce zdravě projevovat a zpracovávat. Naopak, naučili jsme se je potlačovat. Neplakej. Nezlob. Nezveličuj. Buď silná. Buď rozumný. A tak jsme si místo cítění osvojili strategii: vydržet, potlačit, přejít. Jenže potlačené emoce nikam nemizí. Tíží, tlačí, křičí jinými způsoby. Tělem. Výbuchy. Únavou. Neustálým neklidem, o kterém často nevíš, odkud přichází. Emoce jsou inteligentní zprávy našeho nitra a někdy se točíme v kruhu právě proto, že odmítáme přiznat, co cítíme. Není potřeba to hned analyzovat. Hned řešit, zpracovat... Možná úplně stačí chvíli se zastavit a říci si: „Aha, tohle je smutek.“ Nebo: „Tohle je zlost.“ Nebo třeba jen: „Tohle je hodně.“ A nechat to být. Nechat to dýchat. Protože emoce často nechtějí víc než jen uznání. Místo, prostor a laskavý pohled, který říká: „Vidím Tě. Můžeš tu být.“ A právě tím vzniká úleva. Ne tím, že emoce „odejdou“, ale tím, že s nimi přestaneš bojovat. Že už je netlačíš pryč, ale dovolíš jim, aby s Tebou chvíli pobyly – a pak si samy našly cestu dál. A Ty zatím můžeš zůstat. Dýchat. A být v tom, co je.