SpiritThought #69

Myšlenka dne, která Ti má pomoci na Tvé cestě k vnitřní jednotě...

Možná to děláš, aniž by sis to uvědomoval/a – snažíš se být trochu tišší, trochu přizpůsobivější, trochu jiný/á, než skutečně jsi. Jen proto, že nechceš být tím, koho někdo označí za „moc“. Moc citlivý/á. Moc výrazný/á. Moc pomalý/á. Moc svůj/svá. Tolik z nás se naučilo žít podle očekávání druhých, protože jsme věřili, že tak získáme přijetí. Jenže v tom tichém přizpůsobování se pomalu ztrácíme – jako by z našeho vnitřního hlasu zůstával jen šepot. A i když se navenek všechno zdá v pořádku, někde hluboko se usazuje nespokojenost, která s časem roste. Začneš cítit, že žiješ život, který není Tvůj. Děláš věci, které bys možná nikdy neudělal/a, kdyby ses nebál/a, co si o Tobě kdo pomyslí. A přesto, i když se snažíš být tou verzí, kterou svět snáze přijme, vždycky se najde někdo, komu na Tobě něco vadí. Vždycky. Tak proč se dál ztrácet v rolích, které Tě odpojují od sebe? Skutečný klid nepřichází tehdy, když se všem zavděčíš, ale když si dovolíš být upřímný/á – i za cenu, že ne každý zůstane. Až to uděláš, možná zjistíš, že ten strach z odmítnutí byl jen iluze. Že ti, kteří Tě mají opravdu vidět, Tě uvidí právě tehdy, když už se nebudeš snažit zapadnout. A konečně ucítíš něco, co jsi nepoznal/a – klid, který nepochází z přijetí ostatními, ale z návratu k sobě.